Extrémní lezení

Hory lákají dobrodruhy po tisíce let, avšak první zaznamenaný výstup na vrchol vysoké hory byl v roce 1786 na Mont Blanc ve Francii. Lezení se jako sport začalo rozvíjet ve Velké Británii v 80. letech 19. století.

Extrémní lezci zlézají skály a ledovce, které se ostatním zdají nemožné. Tento sport se dělí na lezení s technickými pomůckami (hákování) a volné lezení. Lezení s technickými pomůckami užívá umělé podpůrné nástroje, zatímco druhý typ využívá pouze přírodní prostředky. V obou případech se používá lano, avšak při sólovém volném lezení je jedinec vybavený pouze speciálními, velmi těsnými botami (lezečkami), gymnastickou křídou pro suché ruce a volným pohodlným oblečením. Při lezení s technickými pomůckami se používá lano, karabiny, skoby atd. Pokud se sportovec rozhodne lézt ve velkých výškách, je potřeba také kyslíkové masky. Na ledovci lezci používají stupačky připevněné na boty a jsou také vybaveni šrouby do ledu a sekerou. Plánuje-li skupina přenocování v horách, neobejde se bez bivakovacího stanu, ve kterém spí. Výzvou pro odvážlivce je zdolávání nových a stále obtížnějších cest nebo vylepšování času na známé trase.

Leze se vlastně kdekoliv, zvláště pak v nezmapovaných oblastech. Svislé stěny, drolící se skály, převisy i nevlídné počasí, to jsou pro dobrodruha fakta představující novou výzvu k překonání. Výstupy se stupňují podle obtížnosti. Například lezení na „new wave“ má stupeň A6 a je tak zrádné, že pokud jeden člen týmu spadne, jeho chyba zabije celý tým.

Vyznavači tohoto nelehkého sportu potřebují silné nohy a paže, vytrvalost, obratnost a dobrou rovnováhu. Stejně důležitá jako síla v prstech je i schopnost zůstat na svislých stěnách a převisech klidný a sebejistý. Velká dávka sebedůvěry se v extrémním lezení hodí určitě více než kde jinde.